Expedice Itálie 2024

Autor článku: Radek Sejkora

Zeleně – pozn. redakce

Oblast Apeninského poloostrova a přilehlých oblastí je co do druhové rozmanitosti ocasatých
obojživelníků pravděpodobně nejbohatší v celé Evropě.
Na území pevninské Itálie je v současné době udáváno 10 druhů (aktuálně 14), na Sardinii dalších 5 (aktuálně 6).
V dubnu letošního roku jsme se s cílem pozorovat některé tyto druhy ve volné přírodě do této
země vypravili. První část naší cesty vedla přes území Rakouska do jižní Itálie na poloostrov
Gargano. Tento poloostrov se nachází u Jaderského moře a jeho podloží je převážně vápencové. Je
známý četnými jeskyněmi a dalšími krasovými útvary podél pobřeží a je cílem častých rekreací.
V centrální části v nadmořské výšce 800 m je porostlý bukovým lesem, v menší míře je zde
zastoupen dub, javor, kaštan a borovice. Tato oblast byla vyhlášena v roce 1991 národním parkem s
názvem „Foresta Umbra“. Účelem parku je ochrana posledních zbytků starého lesa, který kdysi
pokrýval podstatnou část jihovýchodní Itálie. Klima je zde na rozdíl od typicky vyprahlého
středomořského pobřeží mnohem vlhčí a chladnější. Tuto oblast jsem navštívil v červnu roku 1996.
Kromě jiných pozoruhodností jsem zde zaznamenal výskyt larev druhů: Triturus italicus (Dnes Lissotriton) a T. carnifex carnifex. Tito čolci se zde rozmnožovali pouze v jednom jezírku ukrytém v lese. Jezírko je pravděpodobně na jílovém podloží a je napájeno hlavně v zimních měsících dešťovými srážkami. Jezírko je obehnané kamennou zídkou se dvěma vstupy, jeho hladina byla stejně jako v červnu
neprostupně pokryta okřehkem Lemna minor. V době naší návštěvy, v dubnu letošního roku, byla
zatopena i přilehlá část okolí jezírka.

Čolci druhu T. italicus se vyskytovali jak ve vlastním jezírku, tak i v zatopené části lesa.
Tento druh, který je blízce příbuzný iberskému T. boscai (Dnes opět rod Lissotriton), je nejmenší druh rodu. Jeho velikost se udává maximálně 8 cm, barva těla je olivově hnědá s tmavými skvrnkami. U samců jsou tyto skvrny větší než u samic, samice jsou také větší a mohutnější. Samci stejně jako T. boscai
postrádají hřbetní lem, místo toho mají naznačeny hřbetní lišty. Na stranách ocasu je naznačena
perleťová barva a na špičce krátké ocasní vlákno. Břicho obou pohlaví je žlutavě oranžové a je
pokryto velkými tmavými skvrnami. Na bocích přechází oranžová barva břicha do barvy spíše bělavé, tmavé skvrny jsou zde více koncentrované. Mimo období rozmnožování jsou obě pohlaví
typická světlými skvrnami po stranách hlavy. Tyto skvrny mohou mít různou intenzitu a mohou i
výjímečně zcela chybět. Čolek italský se vyskytuje v jižní polovině Apeninského poloostrova
převážně v nižších nadmořských výškách. V poslední době byl zaznamenán výrazný pokles jeho
stavu v mnoha oblastech.
Další část naší cesty vedla do národního parku Abuzzo, kde je popisován výskyt Salamandrina
terdigitata
, Salamandra salamandra gigliolii, Triturus italicus a T. alpestris inexpectatus (Dnes rod Ichthyosaura). Tento
posledně jmenovaný poddruh čolka horského bývá považován za synonymum od T. a. apuanus.
Bohužel pro neustálý déšť, který nás ostatně provázel po většinu naší cesty, jsme od průzkumu této
oblasti upustili.

Další den jsme se přesunuli více na sever do provincie Toscana. V této řidčeji obydlené oblasti
jsme poblíž města Siena zahlédli u silnice tůňku umístěnou u potoka na oplocené pastvině.

Po průzkumu zde bylo zaznamenáno několik jedinců Triturus carnifex carnifex. Tento čolek byl dříve považován za poddruh našeho čolka velkého, od něj se na první pohled odlišuje světlejším zbarvením, samice a mláďata mají na hřbetě světlý pruh. Velikost je u tohoto druhu stejně jako u T. cristatus udávána do 16 cm. Asi 1000 m od tůňky byl mezi políčky malý rybníček a několik starých van zapuštěných do země.

V rybníčku byl kromě několika ryb uloven samec místního poddruhu čolka obecného T. vulgaris meridionalis (Dnes opět rod Lissotriton). Ve vanách pak byl nalezen ještě pár od tohoto poddruhu a jeden samec T. carnifex.
Italský poddruh čolka obecného je zajímavý tím, že samci mají nízký rovný hřbetní hřeben
začínající více vzadu a naznačené vlákno na ocase. U těchto ulovených jedinců jsem si všiml,
že oba samci byli výrazně menší než samice a měli drobnější skvrny na těle než je běžné u našeho
poddruhu.
Poslední naší zastávkou byl sever Itálie. Tam u největšího jezera Lago di Garda na svazích hory
Monte Baldo (2200m) u vesnice Lumini jsme na pastvině objevili malý rybníček. Bohužel jsme tam
dorazili v podvečer a navíc neustálý déšť snižoval viditelnost. Tam jsme při světle baterek nalezli
čolky T. carnifex a T. alpestris apuanus. Bylo zajímavé, že část jedinců čolka horského T. a.
apuanus
bylo neotenických. Tento poddruh bývá považován za nejatraktivnější a je oblíben u
teraristů. Je výrazně akvatický, samci mají perlově modrou barvu a černě skvrnité hrdlo. Velikost je
udávána do 10 cm.

Vzhledem k tomu, že počasí se nechtělo umoudřit, rozhodli jsme se k návratu a po nočním
přesunu jsme se vrátili domů. Je to škoda, Itálie skýtá několik dalších zajímavých druhů ocasatých
obojživelníků včetně nedávno popsaného mloka Salamandra lanzai.

Radek Sejkora, Petr Zmítko, Bohouš
Radek Sejkora, Petr Zmítko, Bohouš